Právní stav kauzy Alžběty Pezoldové

Alžběta Pezoldová se u českých soudů od začátku 90. let až do dnešní doby nedomohla svého práva na nápravu křivd, které se staly jejím předkům a jí v souvislosti s majetkem hlubocké větve rodiny Schwarzenbergů. Od té doby, kdy požádala o restituci majetku své rodiny, naráží na problémy a neochotu státních orgánů a soudů její věc řešit.

Zákon č. 143/1947 Sb. zvaný lex Schwarzenberg byl vydán, aby zbavil Adolfa Schwarzenberga z hlubocké větve rodiny Schwarzenbergů jeho nepodnikatelského majetku. V době svého vydání v červenci 1947 ale neměl žádný přímý ex lege dopad. Veškerý majetek, který byl na jeho základě zabaven po 25. únoru 1948, by měl být proto restituován podle zákona č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. Namísto toho ale orgány státní správy, tedy zejména pozemkové a jim nadřazené úřady, od roku 1994 na základě lexu Schwarzenberg odmítají Alžbětě Pezoldové restituční nároky. Odůvodňují to nepravdivým tvrzením, že zákon měl přímý ex lege dopad již v roce 1947, nikoli až po únoru 1948, a na zabavený majetek se tudíž restituce nevztahují. Lex Schwarzenberg je tak od roku 1994 používán v rozporu se zákazem aplikovat zákony, které porušují základní práva a svobody. Navíc nepodnikatelský majetek Adolfa Schwarzenberga (např. zámky v Českém Krumlově a v Hluboké nad Vltavou s obrovskými sbírkami umění) nebyl vyvlastněn podle zákona, ale prostě zabrán, a totalitním režimem po únoru 1948 bez jakéhokoliv právního titulu. Zmíněné umělecké sbírky byly vyrabovány a zůstávají na základě tohoto rabování v držbě České republiky, na čemž nic nezmění libovolné právní konstrukce právníků České republiky ani soudů.

Ústavní soud ČR nereflektoval tyto protiústavní praktiky a dodnes se odmítá zabývat žádostmi Alžběty Pezoldové o posouzení ústavnosti zákona lex Schwarzenberg. Tvrdí, že Alžběta Pezoldová není oprávněná žádat přezkoumání zákona z hlediska ústavnosti, a její apely ignoruje. Toto jednání by se ale dalo posoudit jako bránění spravedlnosti. Omezení práva na žádost o přezkoumání zákona státními orgány je totiž založeno na předpokladu, že neústavní „ad hominem“ zákony namířené proti jednotlivcům nejsou vyhlašovány ani používány. Lex Schwarzenberg je ale proti Alžbětě Pezoldové používán od roku 1994. Dochází tak k porušování práva na řádné projednání věci a účinnou nápravu podle Evropské konvence o lidských právech. Alžběta Pezoldová proto podala stížnosti proti tomuto porušování konvence k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Na vyřízení věci se v současnosti čeká.

V únoru 2009 padl u Ústavního soudu ČR zatím poslední pozitivní rozsudek o tom, že rodinná hrobka Schwarzenbergů v Domaníně u Třeboně náleží do dědictví po Adolfu Schwarzenbergovi, dědečkovi Alžběty Pezoldové. Následně soudy na základě návrhu Karla Schwarzenberga, nevlastního Alžbětina bratra, prozatím konečně rozhodly, že Alžběta Pezoldová není a nebude účastníkem dědického řízení. Jediným dědicem je podle nich Karel Schwarzenberg. Znamená to, že hrobka by připadla Karlovi Schwarzenbergovi, i když v ní nejsou pochováni žádní jeho přímí předkové. Nejhorším důsledkem tohoto rozhodnutí je fakt, že Alžbětě Pezoldové je odepřené právo požadovat jakýkoli majetek v dědictví po Adolfu Schwarzenbergovi. Vše by tak v dědickém řízení připadlo Karlu Schwarzenbergovi, který se nikdy nezasadil o restituce majetku hlubocké větve Schwarzenbergů. Sám na veřejnosti prohlásil, že akceptuje ztrátu veškerého hlubockého majetku Schwarzenbergů. Učinil tak, aniž by se svým názorem Alžbětu Pezoldovou seznámil. A měl tak učinit před vypršením termínů pro žádosti o restituce. Karel Schwarzenberg je nyní jako dědic oprávněný blokovat restituční nároky také z hlediska civilního práva.

Všechny výše zmíněné události jsou důsledkem nesprávného zjištění Nejvyššího soudu ČR z minulého roku. Ten rozhodl, že dědictví Adolfa Schwarzenberga se bude řešit stejně jako v Rakousku. Tam bylo v roce 1967 dědickým soudem ustanoveno, že univerzálním dědicem Jindřicha Schwarzenberga (syna Adolfa Schwarzenberga, na kterého přešla všechna dědická práva po smrti otce) je jeho adoptivní syn Karel Schwarzenberg. Přebírat toto rozhodnutí i v Česku je ovšem nepřípustné vzhledem
k tomu, že tímto nepravomocným rozhodnutím nemohly být dle mezinárodního práva soukromého zasaženy nemovitosti, které se nacházejí na území České republiky. Rozhodnutí rakouského soudu se týkalo výlučně majetku v Rakousku.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však porušuje i platné rakouské právo. Jindřich Schwarzenberg totiž přikázal, že pokud se Karel Schwarzenberg nezasadí o restituci majetku Adolfa Schwarzenberga na českém území, postoupí právo k dědictví na jeho dceru Alžbětu. Jindřich také nařídil, že Karel musí bojovat proti lex Schwarzenberg všemi dostupnými prostředky. Jestli se prokáže, že Karel tyto instrukce nesplnil úmyslně, měl by ztratit veškerý nárok na dědictví po Jindřichu Schwarzenbergovi nejen na území České republiky, ale i v Rakousku a Německu. Navíc Karel Schwarzenberg u rakouského soudu prohlásil, že jeho adopce Jindřichem Schwarzenbergem na území České republiky neplatí. Učinil tak, ačkoliv je toto tvrzení v rozporu s rozhodnutími českých soudů. Ty ve věci rozhodovaly na jeho vlastní žádost a jejich usnesení jsou mu velmi dobře známá.

Alžběta proto podala k Nejvyššímu soudu ČR dovolání – nesouhlasí s rozhodnutím, že by se neměla účastnit dědického řízení a že nemůže nárokovat dědictví po svém otci Jindřichu Schwarzenbergovi, resp. dědečkovi Adolfu Schwarzenbergovi. Toto dovolání v současné době čeká na své vyřízení.